Dluhopisové trhy nemohou samy čelit rozmařilým vládám…

Dluhopisové trhy nedokážou držet vlády na uzdě samy. Je čas, aby se přidali i akcioví investoři

Vlády po celém světě dál navyšují výdaje, jako by neexistovala hranice. A zatímco dluhopisové trhy – známé jako poslední instance finanční disciplíny – občas vycení zuby, jejich samotný tlak už na rozmařilé státní rozpočty nestačí. Dnešní politické klima, posílené populismem a neochotou voličů k ústupkům, zcela rozmazalo rozdíl mezi levicí a pravicí, pokud jde o fiskální odpovědnost. Příkladem budiž plánované rozpočtové výdaje Spojených států, kde se očekává, že Trumpův „velký a krásný zákon“ zvýší federální dluh k HDP o pětinu do roku 2035.

Ekonom William Niskanen už v roce 1968 upozornil, že byrokracie má vnitřní motivaci růst, nikoliv se zmenšovat. A tento princip platí i dnes. Odpovědnost za nadměrné zadlužení leží především na politicích, ale stále častěji se ukazuje, že i investoři mají prostředky, jak tyto tendence korigovat – jen je dosud nevyužívají naplno.

Akcioví investoři zůstávají stranou

Zatímco dluhopisoví investoři hrají aktivní roli, akcioví investoři zůstávají pozoruhodně pasivní. Je pravda, že akciové trhy dokážou vyvinout nepřímý tlak – například tím, že centrální banky reagují na jejich pokles snížením sazeb. Akcionáři se také angažují v otázkách, jako jsou klimatická změna nebo antimonopolní politika. Ale když jde o nezodpovědnou fiskální politiku vlád, hlas akciových investorů jako by zcela chyběl.

Přitom právě korporace a jejich akcionáři mají velký potenciál ovlivnit veřejnou debatu. Firmy nejsou jen abstraktní struktury – tvoří je lidé: akcionáři, zaměstnanci, zákazníci a dodavatelé. A právě tato čtyři mocná uskupení, pokud by se spojila, by mohla vyvinout mimořádně silný tlak na vlády, aby hospodařily odpovědně. Je nepochybné, že politici sledují vývoj akciových trhů. Obavy o penzijní fondy, majetkové efekty voličů nebo ztráty pracovních míst mohou být efektivní pákou, pokud je někdo začne cíleně používat.

Čas na aktivní ekonomický aktivismus

Jak by to mohlo vypadat v praxi? Pokud například slabá infrastruktura snižuje výkonnost hospodářství, což má negativní dopad na zisky podniků, investoři mohou přistoupit k cíleným krokům. Mohli by prodávat akcie veřejných služeb, čímž by tlačili na změnu politiky, nebo naopak nakupovat podíly, aby dosadili nové vedení podporující investice a růst.

Podobně v Británii by mohli velcí investoři vyslat jasný signál vládě: bez řešení nezaměstnanosti mladých lidí budou snižovat investice v zemi. Dopis adresovaný kancléřce financí podepsaný šéfy firem z indexu FTSE 100, který by hrozil přesunem sídel do Irska nebo přesunutím primárního kotování do New Yorku, by mohl mít větší váhu než jakákoli politická proklamace.

V USA by firmy mohly Bílému domu signalizovat, že bez fiskální odpovědnosti budou přesouvat výrobu do zahraničí nebo přehodnotí svou investiční strategii. Akcionáři a společnosti mají navíc k dispozici miliony zaměstnanců – v Evropě zhruba 36 milionů, v USA přes 40 milionů – kteří jsou zároveň voliči. Mobilizace tohoto lidského kapitálu by mohla změnit pravidla hry.

Když už nestačí trhy, musí nastoupit společenský tlak

Zajímavou možností je i využití firemních zdrojů k posílení daňové gramotnosti zaměstnanců – například školení o tom, jak využít daňové úlevy na děti, vzdělání nebo bydlení. Společnosti mají přístup ke stovkám tisíc lidí a jejich informovanost může mít reálný vliv na veřejné finance, aniž by šlo o přímý politický aktivismus.

Státy neemitují akcie, které by se daly prodávat jako formu nátlaku. Ale to neznamená, že akcioví investoři nemají žádné nástroje. Naopak, jejich vliv je značný – pokud ho začnou skutečně využívat. Dosud se veřejné firmy zpravidla vyhýbaly přímému politickému vlivu. Ale v době, kdy se veřejné finance hroutí, by mohly přehodnotit svou roli a stát se novými strážci rozpočtové odpovědnosti.